Kam a jak jedeme?

Do Prachatic. Vlakem, inu, když už jsem po čase zavítal za kamarádem do Budějic, museli jsme podniknout i nějaký výlet do okolí. No když už jsme v okolí navštívili většinu význačných měst, tady ty nám chyběly.

Za čím jedeme?

Hlavním cílem je celkové město, ale určitě se dá v historickém městě najít dost pamětihodností, které stojí za samostatnější prozkoumání, které zabere větší časový úsek. A když se postupuje pěkně postupně od nádraží, jednou z prvních památek, které v Prachaticích vítají cizince je výstavný kostel sv. Jakuba Většího.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ve městě jsme vlastně byli tak víceméně na skok (cca 4 hodiny), takže ubytování nepotřebujeme, a o občerstvení není vskutku nouze, hned po příjezdu jsme objevili v ulici Husově podnik zvaný Pizzerie Marko, naštěstí nám italský pokrm nenutili a spokojili jsme se s Plzní, no a v pozdější době se rozpršelo, takže k úkrytu byl využit zdejší Pivovárek.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Po nezbytném spláchnutí prachu cest tedy zabočíme do ulice Křišťanova a po pár krocích máme před sebou asi největší místní památku. Nápis na věžních dveřích hlásá, že vyhlídková věž je otevřená.

Než ale vylezeme do vyhlídkového ochozu, zopakujme si trošku historii města. Podle zpráv tu nějaký Prachata měl osadu už kolem roku 1088. Trhová osada tu vznikla v kotlině Živného potoka v podhůří Šumavy. Ono to slovo podhůří už je tu trošku zavádějící, blízký vrch Libín totiž přesahuje výšku 1000 m (1093), takže už to vlastně jsou normální hory.

Hlavním důvodem vzniku osídlení byla trasa kupecké stezky, kterou se přivážela sůl ze Solnohrad. V roce 1381 král Václav IV. Přiznal již městu právo skladování salcburské soli. Nutno dodat, že pro město a jeho obyvatele to byl slušný kšeft.

I díky tomu si mohli místní dovolit původně skromný gotický kostel přestavět v l. 1505–1513 do honosnější pozdněgotické podoby. Zmohli se i měšťané ve svých příbytcích a koncem 16. století, kdy město držel Vilém z Rožmberka byly Prachatice výstavným renesančním městem.

Třicetiletá válka pro zdejší kraj neměla příznivý průběh, město ztratilo výsady, hlavní bylo ale přeložení solné stezky z Budějovic směrem na Linec, v podstatě tedy na Dolní Dvořiště, jak se jezdí do Rakous i dnes.

Tak se stalo, že Prachatice, resp. jejich jádro zůstalo víceméně v podobě 17. století, větší změny se ve městě neudály, snad kromě nové radnice, případně opravy stávajících staveb.

Tedy vzhůru na věž. Vyhlídka je zpřístupněna od roku 2006 ve výšce 40 m na jižní věži. Kostel má věže dvě, ta druhá je nižší, vlastně nedostavěná. V nižších patrech se do věže vystupuje kamenným schodištěm, od úrovně krovu, kde je umístěna skromná expozice o kostele (a pokladna) se pokračuje dřevěnými schody.

Zastávka v mezipatře je zajímavá i ze stavebního hlediska, kde můžeme prozkoumat trámoví staré přes 500 let.

Po zaplacení skromného poplatku vedou kroky dál do věže, kolem zvonů do vyhlídky. Z ochozu máme centrum města jako na dlani. Vlastně je z výšky patrné, že z Prachatic je zachované kompaktní městské jádro a hned za hradbami (pár jich zůstal) následuje novodobá výstavba. Ne, že by se od 17. století nic nového nepostavilo, ale zřejmě objekty nebyly tolik kvalitní, takže asanace staveb se přiblížila téměř historickému jádru. Možná fakt, že při průjezdu kolem se tak Prachatice jeví jako panelákové město, to je ale chyba. Historické centrum je takřka neporušené. To je tedy na první pohled z věže patrné. Téměř na dlani máme centrální náměstí s výstavnou novorenesanční radnicí či místním muzeem, nahlédnout lze i do křivolakých dlážděných uliček a do dvorků měšťanských domů. Přes sídlištní zástavbu pak shlížíme na okolní kopce s dominantním Libínem s rozhlednou.

Pro neznalé návštěvníky je přínosné vybavení ochozu popisnými fotografiemi, čili si může odvodit, který to objekt je k vidění.

Když už jsme vylezli na věž, nahlédneme i do samotného kostela, je-li otevřen. Interiér je tvořen trojlodím s polygonálním závěrem kněžiště. K jižní straně chrámu je přistavěná kaple sv. Barbory. Kostel je osvětlen okny s lomenými oblouky, strop tvoří skvostná síťová klenba. Ta je bohužel poněkud zakrytá zavěšenou plastikou holubice (Duch svatý), naštěstí se snad dá někdy odstranit.

Oltářové vybavení je povětšinou barokní, včetně kazatelny. Po stranách presbytáře jsou nad chórovými lavicemi odkryté pozdněgotické fresky z roku 1516. Ty jsou fragmenty, znázorňující ukřižování Krista. Dnešní podoba kostela je výsledkem regotizace počátkem 20. století. Věž do dnešní podobu získala v roce 1832 po požáru.

Ostatní informace

K úplnému výčtu údajů je třeba doplnit celkovou výšku věže, tj. 53 m. Věž je otevřená v turistické sezoně od června do září, Po–Pá 9.00–16.00 s polední pauzou, o víkendu do 18.00 polední přestávka je od 11.30–13.30. Vstupné 30,- Kč (snížené 20,-) vzhledem k viděnému není rozhodně přemrštěné.