Jak už jsem v jednom ze svých příspěvků uvedl, celý areál velehradského kláštera je jednou velkou učebnicí architektury, která začíná slohem románským a končí – mnohdy bohužel – snahou o zviditelnění současných tvůrců. Přesto i zde najdeme památné stavby, jejichž současná podoba pochází z doby relativně nedávné, a přitom působí neobyčejně příjemně, fotogenicky a v dobrém slova smyslu archaicky. Zářným příkladem, dokládajícím toto tvrzení, je drobný kostelík, nacházející se severovýchodně od zdejšího hlavního chrámu s neuvěřitelně dlouhým názvem, tedy baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. V této souvislosti je zajímavý – doposud někdy zcela marný – „boj“ jednotlivých informačních pramenů o uvedení správného názvu této malé neogotické stavby při Hradišťské ulici.

A protože se na Velehradě vše točí Kolem soluňských bratrů, bývá velmi často používán název kaple (někdy i kostel) sv. Cyrila a Metoděje, nebo spíše lidové označení Cyrilka. K tomu se občas dozvíte, že se jedná o někdejší farní kostel (ten klášterní patřil jen mnichům) Večeře Páně (nebo také Těla a Krve Páně), pocházející již z I. poloviny 13. století. A navíc ještě to Zjevení Páně. Abych to laskavému čtenáři hned na začátek alespoň trošku ulehčil – vše je správně, až na toho Cyrdu a Metudka. A také se občas můžete dočíst, že přestavba této kaple pochází z konce 18. století … a to je úplný nesmysl.

Novogotická přestavba byla provedena architektem Josefem Ervinem (von) Lippertem v letech 1859 až 1863 nebo naopak až po roce 1863. Tento architekt předložil v té době – mimo jiné – návrh na neogotickou úpravu olomoucké katedrály. Ve 20. letech minulého století byl interiér kaple upraven pro bohoslužby východního typu, tzn., že byl presbytář od lodi oddělen ikonostasem. Samotný kostel skutečně pochází ze 13. století, ale „úcta k jeho šedinám“ se později projevila tím, že byl využíván nejprve jako hřbitovní kaple a později např. jako seník nebo sklad střelného prachu. Před stržením (zejména po zrušení kláštera v roce 1784) kostelík zachránila nevědomost, protože mnozí lidé se domnívali, že právě v něm sloužili mše sv. Cyril a Metoděj. Proto se mu od poloviny 19. století říká Cyrilka Chátrající stavbu definitivně zachránil odkupem až olomoucký biskup Bedřich Fürstenberg ve II. polovině 19. století.

Lippertova přestavba je sice zřejmě puristická, ale velmi pěkná a i odborníky vysoce ceněná. V rámci ní byla obnovena gotická okna v presbytáři a tatáž nově vytvořena v lodi. Jednoduchý malý vchod nahradil větší gotický portál. Nad ním dnes vidíme rosetové okno a vrcholový štítový kříž. Zničenou klenbu nahradil bohatě zdobený dřevěný záklop. V závěru kostela byl vybudován malý kůr, na střeše sanktusník (zvon pochází z roku 1759). Nově se zde také objevil neogotický křídlový oltář s reliéfem Klanění Tří králů, který byl později přemístěn do levé části lodi interiéru kostelíka. A od této doby je kaple nazývána kostelem Zjevení Páně. Současný ikonostas pochází z roku 1929 a je dílem akademického malíře Vladimíra Novotného z Prahy. Jednotlivé ikony prý byly namalovány podle vzorů nejvýznamnější novgorodské malířské školy ze 14. století.

Stavba je dnes po celkové restauraci a – přes jisté problémy s vlhkostí - v dobrém stavu. Bývají zde instalovány sezónní výstavy, mimo toto období je nepřístupná. Od roku 2008 je Cyrilka – stejně jako celý areál bývalého cisterciáckého kláštera - národní kulturní památkou.