Bystřička je přehrada, která se nachází v hluboko zařezaném údolí stejnojmenné říčky mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím a je obklopena nádhernou karpatskou přírodou.

Byla vybudována ještě za Rakouska-Uherska a nad její kamennou hrází vznikla vodní plocha o rozloze téměř čtyřiceti hektarů. I když není na východní Moravě přehradou největší, přesto se jí láskyplně přezdívá „Valašské moře.“

Původně byla totiž určena jako zásobárna vody pro Dunajsko-oderský průplav, ale namísto toho začala sloužit ryze rekreačním účelům. Do okolní malebné KRAJINY, plné typických a rozkošných valašských vršků, se od těch dob zamiloval nejeden túrista, paďour či tramp, a proto dnes na stráních okolo přehrady uvidíme množství všelijakých rekreačních objektů.

Kromě chalup a chat pochopitelně nechybí ani podniky pohostinné. U horního konce se nachází klasický populární hostinec a penzion U Bušů a novější restaurace Motobar Royal Star, která - aby byla v dnešní době víc IN - bohužel v názvu nectí krásu domorodého jazyka.

Podél obou břehů vodní nádrže jsou v sezóně otevřeny kiosky, nabízející v letních Pálavách tolik důležité, hlavně tekuté osvěžení. V blízkosti samotné přehradní hráze se nachází několik veleznámých občerstvovacích stanic jako restaurace U Mokrošů, Oáza a posezení u parkoviště nad hotelem Klenov. Tento kdysi nejdůležitější občerstvovací podnik je bohužel už delší dobu mimo provoz. Od mé poslední návštěvy ale přece jen maličko prokoukl, neboť dostal novou střechu. Člověku se ani nechce věřit, jak mohl zpustnout objekt, ve kterém to kdysi „tak žilo“ - v časech minulého režimu totiž byla v hotelu vyhlášená restaurace a každý večer v něm k tanci a poslechu hrála živá hudba. Jojo, kde ty dávné časy jenom jsou...

Bystřička ale neslouží jen k vodním radovánkám a posezení u dobrého jídla, žejdlíku dobrého moku či večerním táborákům. Všechny návštěvníky už na první pohled zaujme okolní nádherně kopcovitý terén, plný lesů, starých valašských usedlostí a nečekaně dobrých vyhlídkových míst, jemuž přímo naproti přehradní hráze vévodí majestatní kopule vrchu Klenova.

Návštěva jeho vrcholu oblaží srdíčka i všech romantiků, neboť kromě nepatrných zbytků skalního hradu na Zámčisku se zde – pod příkrovem lesa – skrývají další tajemné pískovcové skalní útvary jako Havranka, Jazevky a Komín či nedaleká Svantovítova skála.

Bohužel – modrá trasa a trasa NS Klenov, vedoucí na jeho temeno, je poněkud náročnější a ne každý zvládne strmější převýšení. Zvláště pro lidi starší a pro ty, trpícími nějakými zdravotními problémy, ji nelze doporučit. Ale ani oni nemusí klesat na mysli, protože o ukázku místních skalních výchozů nepřijdou. A navíc se nemusí plahočit nikam do kopců, neboť se jedná jen o kratičkou pohodlnou procházku.

Pokud se vydáte od tur.rozcestníku pod hotelem Klenov po modré a červené značce směrem k přehradní hrázi, narazíte po 150 m na místo, kde byl široký vrtevnicový chodník kdysi vyrubán do skalnatého terénu. Menší skalnatý vršek je posledním výběžkem kopce Klenova, (a tak jako na něm), i zde uvidíme výchozy arkózových pískovců a slepenců, řazených do rusavských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyšového pásma.

Méně odborně všechno tohle kamení patří do období eocénu.

A když zcela pomineme vědu a necháme si v hlavě promítnout, co vidí jen naše zraky, ve skalnaté stráni vlevo nás upoutá pohled na pitoreskní skalní hradbičku.

Ještě před několika lety na ni byl na odlesněné stráni kouzelný pohled, ale kvalita mladého valašského porostu (a hlavně rychlost jeho růstu) je bohužel také „kouzelná“...

Vše nám ale vynahradí „kamení“ na opačné straně: za skalkou u chodníku vybíhá pěšinka až na samý konec skalních výchozů. A odtud se nám – vysoko nad vodní hladinou - otevře skvělý pohled nejen na blízkou přehradní hráz a na hotel Klenov i se stejnojmenným vrcholem, ale i na větší část krásného přehradního jezera.