Objevování neznámých skalních útvarů je pro mne vždy nádherným dobrodružstvím (i to tělo si díky adrenalinu většinou přijde na své), ale nesmí do něj zasáhnout Vyšší moc. To se bohužel stalo při poslední návštěvě mé milované „dvojhory“ Maliník-Mazance, tyčící se nad údolím Oskavy naproti známému Rabštejnu. Místa, která měla být zkoumána tentokrát, jsem si pečlivě rozkreslil do náčrtku zvětšeniny Mapy.cz a poradil se i s jinými kartografickými díly (hlavně leteckými). Jelikož mi byl i ten den dovolené bez průtahů udělen, zdálo se, že výpravu nemůže nic ohrozit. (Navíc ten první prosincový pátek pršet rozhodně nemělo.)

Jenže – člověk míní... a Hory vše změní!

Zatímco šumperská strana byla skryta „jen“ pod zataženou oblohou, nahoře na Skřítku se přes silnici válely chuchvalce pravé šumavské mlhy... a to samé i v lese nad motorestem Zastávka u Žďárského potoka, kde jsem z dálkového busu vystoupil. Čím víc jsem se blížil k cíli cesty, tím byla hustější.

Což jsem záhy poznal při průzkumu rýmařovského Návrší, kde jsem se v ní zamotal jak ta příslovečná Kačka v čepici. A byl nakonec rád, když se z lesa plného přízraků ocitnul zpět na cestě. Cenou útěchy pak byly „Skalky duchů“, připletnuvší se mi pod nohy na temeni protilehlého bezejmenného kopce a jeho sz svahu, kudy jsem si krátil cestu, která by mne přivedla pod jižní svah Maliníku. Tady jsem chtěl napřed prozkoumat protáhlé souskalí, dobře patrné na podrobnějším leteckém snímku. Ale protivná mlha, která ještě víc zhoustla, naprosto nedovolila orientaci v terénu - chvílemi totiž nebylo vidět dál jak na 10-15 metrů!

A tak si doteď nejsem jistý, jestli jsem na to hledané souskalí narazil... Ale spíše ne, protože zajímavé protáhlé skalní výchozy, tvořící o kus dál jakýsi malý přírodní amfiteátr, se nacházely už o hodně výš ve svahu Maliníku. Překvapila mne struktura skal, tolik odlišných od malinického „skalního města“, neboť tyhle kameny jakoby byly poskládány z velkých Kamenných šupin. Nejlépe patrné to bylo na nejvyšší, asi 8 m Vysoké rozložité skalce, uzavírající amfiteátr napravo.

Za skálou jsem narazil na jednu z bočních lesních cest, která z povzdálí kopírovala nízkou východní skalní stěnku, složenou z rozeklaných, daleko větších „šupin“ a poté stoupala do sedla mezi vrcholem Maliníku a Mazanců. (Podobná hornina se na tomto dojvrcholu v daleko větším rozměru vyskytuje ještě na jednom místě). Po studiu geologických map, odborných obrázků a mých fotek se mi v hlavě poněkud rozjasnilo – jedná se o muskovit alias chloritický fylit, dle výraziva geologů metagranit muskovitický či metagranit biotit-chlorit-muskovitický.

Neklesejte na mysli – skalky jsou to zajímavé a pěkné i bez toho, aniž bychom je museli pozorovat okem odborníka. A myslím, že si případnou návštěvu zaslouží. Už z toho důvodu, že okolo nich stoupá lesní cesta, která je spojnicí mezi okružní silničkou, vedoucí po úbočí obou velkých kopců a jejich vrcholy. Ty jsou totiž rozkošatělé mnohem početnějšími (a hlavně vyššími) skalními útvary, ale tohle všechno už se nachází v nefalšovaném „Království divočiny“...