Hanácké Otaslavice, ležící na východním úpatí Drahanské vrchoviny se mohou pochlubit nejen u nás ojedinělým dvouhradím, ale také pozoruhodnými skalními útvary, vzdálenými jen necelé 2 km od obce. Na západ od ní se totiž vypíná masív s podélným plochým vrcholem, zvaný Obrova noha. I když nedosahuje ani 400 metrové výšky nad mořskou hladinou, přec jen to je kopec nepřehlédnutelný. Své zraky na něj kdysi zaměřili i naši praprapředci. Důkazem čehož jsou stopy po osídlení, spadajícímu nejen do mladší a pozdní doby kamenné, ale i bronzové a železné (využívali jej i Slované). Od severu a západu bylo hradiště chráněno strmým skalnatým srázem, dosahujícím nad údolím převýšení více neř 100 m.

A právě v těchto místech nalezneme rozsáhlou soustavu skalních výchozů a tří větších masívních bloků, které jsou rozloženy v horní polovině svahu v délce větší jak 200 metrů. Sestup pod skalní stěny je horolezeckým chodníčkem trochu krkolomný, ale pak už nic nebrání v prohlídce nesmírně zajímavých skalních útvarů, na jejichž stěnách si lezci vyznačili dvacet cest. Největší bloky dosahují výše větší jak 15 metrů, ale tenhle rozměr není jediné, co návštěvníka ohromí. On už ten první masív překvapí při pohledu z odstupu zvláštní strukturou skalní stěny, připomínající klasickou rulu. Jenomže při detailním pohledu budete zmateni – protože i když něco vypadá jak rula, nemusí to být nutně rula! (Stejně jako ty vedlejší, nesmírně členité stěny, připomínající pro změnu svou strukturou zase pískovec...)

Tahle část vrchoviny je tvořena horninami, spadajícími do spodního karbonu, drahanského kulmu a myslejovického souvrství, a to, na co se díváme, je ve skutečnosti droba!

Místy masivní, místy lavicovitá či deskovitá, hrubozrnná, ale tady převážně se zrnem jemným a barvy modrošedé a šedé. Vy - kteří jste třeba tak jako já viděli tuto horninu např.v Nízkém Jeseníku či Maleníku u města Hranic – my jistě dáte za pravdu, že se tahle drahanská od ní velmi liší. Ať už nesmírnou geomorfologickou členitostí svých stěn anebo třeba těmi podivnými zebrovitými pásy na skalních stěnách. Jediné co tady nenajdeme jsou voštiny, charakteristické u podobně tvarovaných skal v pískovcových skalních městech. Rozsah skalních výchozů Obrovy nohy navozuje představu skalní dědinky, ale soutěsky a průchody mezi skalami tady chybí. Jinak je tu pozoruhodných tvarů, co jen hrdlo ráčí.

A naleznete zde i tři skalní věžičky. Podle jedné z nich, která má připomínat botu a kus nohy Obra, který zde kdysi sídlil, vlastně dostaly skály a kopec pojmenování. Bohužel – tenhle útvar je při pohledu od lesní cesty shora vidět jen za bezvegetačního období. A já zde byl koncem měsíce září a při pohledu od úpatí skalních stěn jsem si nebyl jist, která z věžiček je tou „pravou“ Obrovou nohou...

Kopec je součástí vojenského újezdu Březinka, ale tahle jeho nejvýchodnější část je civilistům volně přístupná. Bohužel k hradišti a skalám pod ním nevedou žádné turistické trasy. Ne tak ale lesní cesty. Já využil té, která od kostela v Otaslavicích vystoupá na pole a Pastviny. Odtud je masív Obrovy nohy dobře viditelný a vede k němu polní cesta. Asi po 400 m se větví, já pokračoval rovně vlevo 0.5 km mírným stoupáním po okraj lesa. Odtud dalšího půl kilometru na rozcestí mnoha lesních cest. Správná je ta, vedoucí k severu a která vás po 600 metrech přivede nad skalní srázy. Směrem k západu klesá pod největší skalní stěnu výrazný chodník.

K návratu jsem zvolil stejnou cestu, ale jiný její směr: od okraje skal klesá východním směrem lesem a pasekou asi 0.5 km k okraji hvozdu. Polní cestou, směřující k jihovýchodu asi 0.5 km k nám již známému rozcestí na dohled od kostela a odtud návrat do obce...