Jindřichův Hradec je městem, ve kterém do kamene zhmotnila svůj sen větev Vítkovců. Tito páni z "Růže" měli ve svém erbu květ zlatý, obklopený modrým polem. Jako by tím chtěli naznačit topografii terénu, když si po velkém úsilí na skalnatém ostrohu nad řekou Nežárkou, obklopeném mokřinami, vybudovali první skromnou variantu rodového sídla. Stalo se tak roku 1220. Současně s gotickým hradem pod ním vznikla ves plná řemeslníků, která už o sedmdesát let později získala statut městečka i s jeho právy. Bohatý rod se samozřejmě nespokojil se strohým a nepohodlným bydlením. Jak šel čas, měnila se podoba hradu a docházelo zde k nesčetným přístavbám a přestavbám. Než rod Vítkovců v roce 1604 vymřel, stačil zanechat dalším majitelům - Slavatům a později Černínům - ohromný obytný komplex, plný gotických a hlavně renesančních objektů, který by se dal nejpřesněji označit jako "hradozámek." Díky své rozloze se i on ocitl na pomyslném stupni vítězů v kategorii největších feudálních staveb v českých zemích a po Pražském hradě a Českém Krumlovu mu po právu patří třetí příčka. Stejného rozmachu a prosperity se dostalo i městu, obklopující dnes (spolu s rybníky) ze všech stran tuto středověkou památku. Každý, jen trochu logicky uvažující člověk, by nejkrásnější vyhlídku na Jindřichův Hradec hledal na nějakém vyvýšeném místě - nejlépe na staré gotické válcové věži, jejíž temeno je nejvyšším místem nynějšího zámeckého komplexu a je zpřístupněno veřejnosti. Vyhlídka z pohledu ptáka je zajisté impozantní, ale dovolím si, jako tvor romantický podotknout, že není nejkrásnější...

Za tou NEJ nemusíte šphat po středověkých schodech do závratných výšin, ale stačí stanout na konci ulice Zárybničí u mostu, který odděluje rybník Malý Vajgar od svého několikanásobně většího bratra. Oč je hladina Malého Vajgaru menší, o to víc se na ní zrcadlí jindřichohradeckých stavebních klenotů a siluetě hradozámku úspěšně konkuruje i sličná tvář historického jádra města. Je to nádhera, která se ani vypovědět, natož vypsat nedá... A teď si ještě vy - duše romantické, představte, že zde stojíte za krásného ranního úsvitu, kdy se nad vodní hladinou zvedá clona husté bílé mlhy, a jak se sluneční paprsky probíjejí přes její hmotu, ona se přitom jako opona v divadle zvedá a pomaličku rozpouští... a vám se před očima objeví něco, co je sice možné vidět v četných fantasy filmech... ale takto "naživo" vám od té krásy bude až mráz krasobruslit po zádech!