Často se píše o tom, že je bývalé Městečko Branná "bránou" do Jeseníků. Snad každý návštěvník tohoto líbezného sídla, rozkládajícího se na skalnatém ostrohu nad peřejnatým tokem říčky Branné, může potvrdit pravdivost tohoto rčení, které není jen smyšlenou papírovou frází. Dnes už má toto miniaturní (a tak trochu ospalé) městečko dny své největší historické slávy dávno za sebou, ale v minulosti tomu bývalo jinak. Nad trasou staré zeměpanské stezky z Moravy do Slezska byl na její ochranu zbudován pevný hrad. Po nálezu vzácných kovů v bezprostředním okolí nastal veliký boom v hornické činnosti. Městečko se rozrůstalo a zvláště období renesance dalo vzniknout mnoha krásným stavbám, z nichž i v dnešních časech můžeme obdivovat krásný kostel sv.Michala či výstavnou budovu fojtství. (Atraktivní radnice na náměstíčku má mnohem novodobější původ.) Podle bohatých nálezišť zlata dostalo toto významné sídlo jméno Kolštejn (Goldštejn) - název Branná nese až od r. 1947. A když se náleziště zlata a stříbra vyčerpala, těžila se pro změnu měď, železná ruda, zinek a jiné kovy.

Velkou proměnou prošel také středověký strážní hrad, na jehož předhradí se na rovnějším terénu rozrůstalo veliké feudální sídlo. Část hradu byla přestavěna na renesanční zámek, pod ním později vznikl zámek Dolní. Dobře opevněný komplex dokázal odolat ještě za 30. leté války útoku Švédů, ale nestačil se už ubránit zubu času a necitlivým stavebním zásahům v modernější historii : ohromný zámecký komplex se později stal obyčejným hospodářským střediskem státní správy panství, část zámku se využila jako pivovar a další prostory byly pronajímány. Korunu všemu tomu nasadil kníže Lichtenštejn, když r. 1850 věnoval velkou část zámku obci. Byly tu zřízeny byty, rytířský sál se proměnil na divadlo a tělocvičnu a překrásné renesanční arkády na zámeckém nádvoří rovněž splakaly nad svým osudem. Po odsunu německého obyvatelstva a za vlády jedné strany se rovněž žádná rekonstrukce nekonala a zdevastovaný areál sloužil jako sklad léčiv. O opravy zámku se dnes pokouší nějací soukromníci, ale pomalý postup rekonstrukce a nedostatek financí napovídá, že to bude "běh na velmi dlouhou trať" a naše generace už se konce zdárné rekonstrukce patrně nedožije...

Bránou do Jeseníků se obec Branná stala už r. 1888, kdy údolí divoké říčky protkly železniční šíny a projel tu první vlak na nové trati z Hanušovic do Jeseníku. (Šumperk a Hanušovice byly propojeny už předtím). Díky tomu se stal západní okraj Hrubého Jeseníku dostupný každému a s rozvojem turistiky a lyžování na začátku "osvícenějšího" 20.století začala vznikat též četná rekreační střediska. Dnes už se do těchto krásných hor samozřejmě nejezdí jenom v zimě na lyže, ale stejně plnohodnotným pohybem po horách se stala Cykloturistika a turistika pěší. Branná se - díky zachovalým historickým památkám, rekreačním podnikům, sloužících ke všem možným typům ubytování a dostatečnou nabídkou hospůdek a restaurací - po zásluze stala atraktivním turistickým cílem.

Nejeden návštěvník dnes na nádražíčku v Branné radostně vyskočí z vlaku a chce se pokochat pohledem na historické panoráma městečka, o kterém předtím už tolik hezkého četl... a není mu to přáno! Výhledu z nádraží na městečko totiž brání úzké, hluboce zařezané údolí říčky a skalnatý a vegetací zarostlý ostroh s hradozámkem Kolštejnem. (Z něj ale turista vidí jen vrcholky fádních a nezajímavých hradebních zdí.) Při cestě údolím do centra obce rovněž chybí dostatečný odstup památek, tyčících se ve svahu nad našimi hlavami, a tak tento nedostatek možná někomu ubere procenta z radosti při návštěvě půvabného městečka. Což je ale škoda, protože jen málokdo ví, že stačí v údolí na křižovatce před výstupem do centra Branné odbočit na cestu na Vikantice... a cestou, stíněnou korunami stromů oboustranné aleje, se lze dostat asi po 0.5 km na místo, odkud se vám na historický střed městečka otevře ten nejpůvabnější a bezprostřední výhled...