Všem milovníkům neživé přírody Hrubého Jeseníku se při delším pobytu v této oblasti do dušiček vloudí červíček nespokojenosti - zajímavých skalních útvarů je tu sice všude po hřebenech hor a na jejich příkrých svazích rozhozeno dost a dost, ale protože jsou většinou tvořeny krystalickými břidlicemi, začínají být z úhlu našeho pohledu všechny tak trošičku na "jedno brdo" a zdálo by se, že už nás tady nemá co překvapit... Všechny ty rulové, svorové, fylitové či migmatitové stěny mrazových srubů a skalních útesů - (i když jsou jejich stěny občas zdobeny překrásnými vrásami) - se totiž vzájemně od sebe liší pouze velikostí a rozeklanými tvary skalních kazatelen. Paralela s pohádkovými a jinými bytostmi se nabízí pouze při pohledu na jejich profily. Toto vše nám možná časem zevšední a my pak začneme s nostalgií vzpomínat na návštěvy slavných pískovcových skalních měst... Ale neklesejte na mysli, vážení, neboť i v prastarých horninách Hrubém Jeseníku lze narazit na takové přírodní raritky, že na ně nebudete stačit "čubrnět!" Jednou z takových velmi krásných vyjímek potvrzujících pravidlo budiž skalní útvary, nacházející se nad mělkým sedlem vrchu Vížky, které jej odděluje od mohutného, stoupajícího hřebene Malého Děda. Znalcům Jeseníků teď možná od radosti zajiskří v mozcích, neboť velmi správně tuší, že se tento kopec nachází nad hluboce zaříznutým údolím s kaskádami Studeného potoka s modře značenou turistickou trasou. Ano, je to tak...

Část zdejší skalní oblasti je dokonce dobře vidět z míst, kde končí asfaltová silnička a dál pokračuje prudce stoupající lesní cesta. Právě v tomto úseku se lesní komunikace zařezává do úbočí Vížky a vrchol strmé paseky nad našimi hlavami vlevo zdobí několik velikých skalních útvarů. Tato skaliska jsou součástí poměrně velké skalní oblasti. Od sebe vzájemně oddělené a až 400 m dlouhé přerušované skalních pásy (skryty ale už před našimi zraky v lese) zdobí vrcholek a horní úbočí vrchu Vížka. Se svojí nadmořskou výškou 821 m by byl všude jinde takovýto kopec dominantní ozdobou KRAJINY, ale tady v Hrubém Jeseníku je to jen naprosto bezvýznamný krtinec, kterým u soutoku Studeného potoka s říčkou Bělou končí mohutný hřeben jesenických tisícovek. Tato skalní oblast, ležící na dohled od civilizace a tudíž poměrně dobře dostupná, se stala oblíbeným lezeckým terénem a lidu horolezeckému je známa jako SKÁLY U BĚLÉ. Zajímavostí je, že se skládají ze dvou oblastí - tou druhou jsou vzdálenější skaliska u Vysokého vodopádu, kde výška stěn dosahuje až 40 metrů.

Nejmohutnější skaliska Vížky dosahují sice jen poloviny této výše, ale zase je tady různých těch bizarních skalních útesů a věží daleko větší množství, o čemž svědčí vysoký počet - 90-ti (!) vyznačených cest. Všechny útvary jsou tvořeny velmi pevnou rulou či svorem a proto se staly oblíbeným cílem pro různé ty horolezecké kratochvíle a šprťouchlata. Většinou už to tak bývá, že dyž se někde někomu moc líbí, brzy začínají takováto místa od lidí dostávat názvy. A tak se dnes už nikdo nepozastaví nad tím, že se tu setká s PŘEVISLOU SKÁLOU, KŘEMENCOVOU, KLASICKOU SKÁLOU, PUKLOU VĚŽÍ, HRANIČNÍ SKÁLOU či LESNÍ a CYKLISTICKOU věží. (Nutno ale dodat, že všechny tyto pěkné skály vytvářejí zrovna takové ty klasické jesenické útvary a tvary, kterých jsme se už dosyta nabažili a které nám zevšedněly). Stačí ale vyjít z lesa na mýtinu, nacházející se jižně od vrcholu Vížky a našim zrakům se naskytne pohled na velmi zajímavou přírodní kuriozitu - nad celou délkou paseky se v řadě vypíná sled velice bizarních skalek a věží, z nichž některé připomínají lidské postavy. Vrcholek nejvýraznější skalní věže je téměř přesnou napodobeninou hlavy slavného korsického vojevůdce! A jako pokrývka vznešené "makovice" tu nechybí ani ten typický třírohý klobouk!! Vedle císaře stojí -(z obou stran) - několik odborných vojenských poradců. Hlava Napoleona se nám zdá při pohledu z menší vzdálenosti (a při správně načasovaném úhlu osvitu) naprosto dokonalá a těžko se chce uvěřit tomu, že něco takového vytvořila Matka Příroda už v době, kdy ještě ani nevěděla, že jednou dá popatřit světlo světa i druhu zvanému "Homo Sapiens." (Titulek článku se jmenuje "Napoleon a jeho vojáci." Teď se mne nejspíš zeptáte, kde že je tedy to vojsko?? Vážení a milí, to jsou přece všechny ty veliké skály, bloky a útesy, které jsme minuli cestou v lese, než jsme se dostali na dohled geniálního vojenského vojevůdce a stratéga...)

|Vrchol Vížka nese na Mapách.cz název Skalnatý. Na jeho temeno nevede od modré značky v údolí Studeného potoka žádná cesta, ale do 300 m vzdáleného sedla s pitoreskními skalkami lze značným převýšením intuivně vystoupat lesem vlevo tam, kde ve výši mezi stromy probleskuje sníženina sedla.|