Hrádek u Vlašimi

Jsou místa, která zaujmou svou vše přehlušující mohutností. Jsou však i taková, kde právě skromnost a neokázalost jsou jejich hlavní devizou.. A mezi ně patří i Hrádek u Vlašimi.

Tuto místní část obce Ctiboř najdete 3 km severovýchodně od okraje Vlašimi. Zatímco již zmiňovaná Ctiboř zaujme návštěvníka snad jen svou milou, klidnou atmosférou a pomníkem na paměť padlých v I. světové válce, Na Hrádku je toho k pokoukání více. Pomineme-li okolní nádherné lesy s porostem borovic, buku, dubu, břízy i jedlí, najdeme u našeho dnešního cíle hned několik aspektů, které ho činí atraktivním. Nejhlubší historie tohoto místa je spjata s vladyky z Hrádku, kteří na 357 metrů vysokém ostrohu nad údolím řeky Blanice vybudovali pevnou kamennou tvrz. Spory se vedou o to, zda se tak stalo v 11. či 12. století. Některé prameny posunují vznik osady až do časů poeticky a značně neurčitě označovaných jako „šedá dávnověkost“, ale my se přidržíme Julia Košenáře a budeme považovat jeho údaje za první doložené záznamy o existenci osídlení na tomto místě. Přirozeným centrem osady je Kostel sv. Matouše, o němž se historické prameny poprvé zmiňují v roce 1350, kdy zdejší farnost spadala do děkanátu štěpánovského. Vláda Jiřího Poděbradského Hrádku žádné štěstí nepřinesla. V roce 1467 byl spálen a dlouho evidován jako pustý. Označení „Spálený Hrádek“ se osada zbavila teprve v souvislosti s jejím prodejem městu Vlašim, které je odkoupilo od tehdejších majitelů Buriana a Ferdinanda z rodu Trčků. Rozplést složitý spletenec zdejších rodů, lišících se často jen erbem a jménem, většinou však patřících ke knížecímu rodu Vlastislaviců, není jednoduché a ani to není cílem naší krátké exkurze do historie. O duchovním významu hrádeckého kostela svědčí nejen historicky doložená existence duchovního správce, který králi povinný desátek odváděl, ale po bělohorské potupě českého národa i počínající tradice poutí k milostné soše Panny Marie. Vznik sošky světice s ježíškem v náručí je datován někde mezi roky 1370 – 80, tedy přibližně v éře rytířů Prošků a Markvartů, kteří v těchto dobách na tvrzi dleli. Osudy sošky zdejší světice však na zajímavosti nepozbývají ani v dalších staletích. Je zajímavé, že její odstranění z kostelního oltáře nebylo dílem Komunistických pohlavárů, ale již v roce 1765 se o to postarali tehdejší mocipáni. Vrátila se sem teprve v roce 1970, tedy v době, kdy do dalšího „velkého třesku“ zbývala ještě řada let.

Dnešní podoba Hrádku znamená tak trochu návrat ke starým dobrým časům, kdy pohoda, klid a vlídnost vládla tomuto místu. Přijedete-li sem dnes najdete tu kostel sv.Matouše, pomalu rozkvétajícího do své původní krásy. Svůj podíl na tom mají práce na odvlhčení celého objektu, rekonstrukci fresek, rekonstrukce střechy i částečná obnova fasády. Mezi vzácnými starožitnými památkami zdobícími interiér zdejšího svatostánku zmiňme alespoň obraz sv. Matouše od mistra Petra Brandla.

Postavíte-li se na zdejší náves, poznáte, že i Hrádek doznává změn. Celkové rekonstrukce a přestavby se dočkala zdejší fara i škola, zatímco bývalá hospoda už svému účelu dávno neslouží. Jen starobylý hospodský sklep připomíná doby, kdy se zde u lahodného moku scházeli vesničané z okolních vesnic, samot a vodních mlýnů na řece Blanici.

Ještě než opustíte znovu ožívající osadu a poutní místo, vyšetřete-si chvilku a zajděte k nedaleké lesní studánce a kapličce P. Marie postavené a vyzdobené v roce 1904. Její údajně léčivá voda i zpěv ptactva v korunách okolních stromů Vás třeba stejně jako nás okouzlí a přimějí k tomu, aby jste se do tohoto kouzelného místa Podblanicka zase někdy vrátili.