Kdysi, v průběhu jara, či léta, obdržela Pavlína ve Veltrusech průkazku, do které měla sbírat razítka za návštěvy památek v držení státních památkářů. Pro razítka bylo šest kolonek. Když bude razítek pět, vstup do šesté památky je zdarma, po obdržení toho posledního bude losována, když vyhraje, poletí balónem. Let pro dva. Trpím sice na stará kolena trochu závratí, ale asi bych se obětoval. Problém byl v tom, že končila sezóna hradů a zámků, a razítka byla jen čtyři. Řešením měl být výlet na západ, kde jsem vlastně měl fungovat jen jako řidič. Památky poslední dobou navštěvuji jen zvenčí, ne, že by se mi nelíbily, ale expozice jsou si podobné jako vejce vejci a navíc mám sklon opravovat průvodce, což Pavlína těžce nese. Cílem byl zámek v Hořovicích a nedaleký Hrad Točník. Žebrák, který je hned vedle, v plánu nebyl. Ten už byl v pozdní roční dobu bez obsluhy a tím pádem bez razítka. Vyrazili jsme za jasného dopoledne, někdy kolem půl desáté, ale už při klesání k Berounu jsme vjeli do mlhy. Vyjeli jsme z ní až před prvními hořovickými domy. Stihli jsme zaparkovat a dojít k zámku zrovna před začátkem poslední dopolední prohlídky (ono před zámkem místo na parkování je, ale zrovna tam byla svatba). Prohlídka měla trvat hodinu, dal jsem si tedy sraz v poledne u auta a šel do parku. Však ho na internetu vychvalovali. První obrázek, který jsem udělal, zachycuje zámek zezadu. Právě na poslední chvíli, když jsem šel nazpátek, už byl u mříže, která to tam chrání, a vypadal, že by se mu objektiv prostrčený za ochranné zařízení vůbec nelíbil.

Když jsem se otočil, byla tam Lipová alej. Po jejím projití jsem se přiblížil k Sluneční bráně, kde mi světlo opravdu přálo. Vynechal jsem sochu zakladatele, ale zaujala mě habrová alej, kterou se tu snaží obnovovat. Umělá zřícenina tu taky nechybí, a pěkných stromů je tu opravdu dost. Na zdi, kolem které se z parku vycházelo, byl znát podzim velice názorně.

Na zdi, kolem které se z parku vycházelo, byl znát podzim velice názorně.

Vešel jsem na nádvoří, rozhlížel se a vzápětí jsem byl odchycen. A docela příjemně. Z dveří bývalého hospodářského objektu vyšel člověk, který se ukázal být správcem celého areálu, a chtěl si navíc pokecat. Dozvěděl jsem se o zámku skoro všechno. Původně byl tvrzí, později přestavěn na zámek, který po stavbě novějšího sídla sloužil jako hospodářské zázemí a ubytování služebnictva. Po vzniku vojenského újezdu v Brdech tu bylo zřízeno ředitelství Vojenských lesů. V poslední době proběhla rekonstrukce, v zámku je prý luxusní náměstkovský byt, kde nikdy žádný náměstek nebydlel. Nedávno se nějakému řediteli zdál provoz drahý, tak přesunul ředitelství do Jinců. Teď prý se jim tam nevejdou archivy, tak objekt dostavují. Zámek je na prodej. Údajně za třicet milionů. Za takovýhle areál s okolními pozemky vlastně za hubičku. Jen je mít. Město by to prý chtělo, ale nemá je. Stihl jsem si dát ještě limonádu v nedaleké hospodě, když jsem z ní vyšel, Pavlína zrovna mířila k autu.

Točník je od Hořovic takřka na dohled, ale cesta jednoduchá nebyla. Napřed špatně značená křižovatka přímo ve městě, která nás vyhnala na jinou cestu, než na tu, která vede přímo k Městečku Žebrák. Potom jsem za ni děkoval, protože v Žebráku bylo uzavřené náměstí, a kdoví jak bychom to objížděli z východní strany. Ale stejně jsem byl už tak zmatený, že na křižovatce, odkud je na dvojhradí Žebrák, Točník asi nejkrásnější výhled (a za krásného světla k tomu), jsem nezastavil a nepořídil obrázek. Po dalších menších potížích (ze strany objížďky značení k parkovišti pod hradem chybělo, tedy další otáčení) jsme konečně zakotvili pod hradem. Pavlína, natěšená na razítko, okamžitě vyrážela do kopce. Trochu jsem ji zadržel řka:“ Já si dojdu támhle pro obrázek Žebráku, vyraž napřed, půjdu za tebou, budeš si prohlížet hrad, já ne, měl bych tě tedy dohnat. Pokud se mineme, sejdi z hradu po červené značce a vyjdeš někde u toho domu co je těch sto padesát metrů u cesty, po které jsme přijeli.

Nabrala rychlost a já šel pořídit obrázek. I přes to, že Žebrák už byl (alespoň podle internetu) již oficielně uzavřen, o návštěvníky evidentně neměl nouzi.

I já jsem se vydal do kopce. Ale nespěchal jsem. Dokonce na pařezu u ohrady s ovečkami a kozami jsem si cigaretu dopřál a hrad vykukující za stromečkem zmáčkl.

O kousek dál už a výš už byl vidět lépe. dyž jsem na pařezu kouřil, předešla mě rodinka s dětmi, ale nakonec jsem je dohnal a předehnal, až jsem se dostal do sedla pod hradem. Poprvé jsem tu narazil na červenou značku a zatrnulo mi. Byla krásně viditelná a vedla na opačnou stranu. Pojal jsem podezření, že tu dneska bude někdo bloudit.

Vyšplhal jsem až k hradu, nahlédl jsem do nádvoří, Pavlínu jsem neviděl, tak jsem se vrátil a porozhlédl jsem z mostu.

Měli by tu být i medvědi, ale už asi spali. Podél hradního příkopu vedla pěšina, kozy tu měly chlívek (byla tu ale cedule, že oblíbený hradní kozel, který tu byl maskotem, nedávno skonal stářím) a další pohled na hradní palác jsem si nenechal ujít. Na konci téhle vyhlídkové pěšiny jsem našel cestu s červenou značkou vedoucí tím správným směrem. Pár desítek metrů vedla pod hradbami, od informační tabule popisující velmi pěkně geologickou stavbu území, odbočila dolů a z kopce. Pěšinka byla malebná a výhled na Žebrák trochu netypický.

K silničce, kterou jsme přijeli na parkoviště, to opravdu nebylo daleko. Značka na ni opravdu vycházela u domu, který jsem Pavlíně při příjezdu ukazoval. K autu to bylo tak dvě stě metrů, s výhledem na krásný kopec proti Točníku.

Čekal jsem, že už tam Pavlína bude přešlapovat, ale nikde nikdo. Za deset minut stejný stav, jen já jsem byl ten nervózně přešlapující. Po půl hodině mi bylo jasné, že se mé očekávání ohledně červené značky v sedle pod hradem vyplnilo. Podíval jsem se do mapy, abych zjistil, kam že to jde a kam pro ni dojet, nažhavil telefon, ale jenom proto, abych se dozvěděl, že už jde zpátky. Podle toho, co říkala, byla už kousek od Hředlí, kam by zajet nebyl problém. Stačilo jen zavolat.

Cesta domů probíhala nejprve v pohodě. Za jasného podzimního odpoledne se bylo i čím kochat, takže Pavlína byla spokojená, dokodrcali jsme dlažební kostky pod Křivoklátem a za ním jsme dojeli autíčko s cedulí začátečník nebo dítě v autě, či co to bylo. Byl to favorit a já se držel v bezpečné vzdálenosti, takže jsem podrobnosti neviděl. Jel tak akorát přiměřeně na kochání, proti nám zhoustl provoz, na nějaké předjíždění jsem ani nepomyslel. Tahle pohoda zmizela za odbočkou na Lány. Před kolegou se zjevilo auto nové, moderní, ale jedoucí tak čtyřicet, prostředkem silnice a vyhýbající se jen protijedoucím autům. Konečně rovinka, na které se dalo předjíždět, řidič(ka?) favoritu toho využila, ale zbrusu nový Renault zrychlil a dokonce tam byl náznak najetí do předjíždějícího vozu. Až protijedoucí auto šílence trochu umravnilo, nechal se předjet. Teď si začal hrát s námi a bylo to ještě nepříjemnější. Dostali jsme se do úseku, kde jsou samé serpentiny, na zřídkavých rovinách byl zase provoz a jet dvacet tam, kde se normálně jezdí šedesát je nepohodlné a neúsporné. Zvlášť, když nevíte, jestli to auto před vámi najednou nezastaví. Až na rovince před Lány jsem využil příležitosti a naše auto má přeci jen lepší akceleraci než favorit. Když do nás začal z boku najíždět, trochu jsem přišlápl a byl před ním. Řidiče jsem v zrcátku jen zahlédl, okamžitě zpomalil, aby blokoval člověka, který jel za mnou. Pavlína se ale otočila a prohlédla si ho. Potvrdila můj dojem: zarputile se tvářící dědek hodně nad osmdesát. Dokonce jsem chvíli bojoval s chutí zablokovat ho, vytáhnout z auta a zavolat 158. Souboj jsem po dvou vteřinách vyhrál a v pohodě jsme dorazili domů.