Kdybych žil před sedmi sty lety… Kdybych žil před sedmi sty lety, všechny bych kvůli ní vyzval na souboj. Krále Václava. Krále Rudolfa. Nakonec i toho padoucha Jindřicha z Lipé…

Královna Eliška Rejčka. Moje celoživotní platonická láska.

Když se mi před osmi lety narodila dcera, o jméně nebyly žádné pochyby. Eliška.

„To je ale chytrá a hezká holčička“, slýchával jsem často při našich všelikých výpravách za dobrodružstvím. „Jakpak se jmenuje?“. „Eliška“, odvětil jsem hrdě. „Po české královně“, neodpustil jsem si většinou dodat.

„Jasně. Po Elišce Přemyslovně, že ano“, dodávali historie mírně znalí spolucestující ve vlaku.

No to bylo na mně jako červený hadr na býka…

„Co? Cože? Po té namyšlené, nafoukané přemyslovské huse?“, zabublal jsem rozhořčeně. „Tak to ani náhodou. Jmenuje se pochopitelně po královně Elišce Rejčce…“

Spolucestující se před mým spravedlivým hněvem ustrašeně stáhli do kouta kupé, ale většinou se našel nějaký odvážlivec, který požádal o přednášku na téma „Vnitropolitická situace českého království na počátku 14. století“, kterou jsem poté ochotně několik hodin držel. Mnozí spolucestující si u průvodčího připlatili ještě něco málo stanic jízdy, jen aby ji mohli vyslechnout až do konce…

Rodným místem Elišky Rejčky bylo polské město Přemyšl, rodiči pak velkopolský kníže Přemysl a švédská princezna Rixa, proslulá svojí krásou. A po mámě taky dostala malá Eliška jméno. Jmenovala se Rixa.

Její otec byl významným představitelem polské šlechty. Polská šlechta ve 13. století, to byla kapitola sama pro sebe. Stovka rozhádaných, nafoukaných, nespolupracujících a chorobně ctižádostivých strejců, bez jakékoliv politické vize, ovšem vždy s plnou pusou slov o slavné minulosti a budoucnosti. Jen ta přítomnost trochu haprovala… Polská politická hra vynesla Přemysla Velkopolského až na polský trůn, stal se králem. Nebylo ale moc o co stát. Mnoho šlechticů se urazilo, mnoho rovnou vzbouřilo, ostatní žárlili v skrytu. Zavražděn byl o pouhý rok později za okolnosti dodnes nevyjasněných. Přemyslova vdova Markéta (švédská Rixa umřela už dřív) odešla s nevlastní dcerkou Rixou zpět domů do Branoborska.

Bylo ji dvanáct let, když se provdala za českého krále Václava. Symbolická záležitost. Polská královská koruna už byla pár let volná a Václav, jakožto typický Přemyslovec chtěl získávat vše, co bylo k dispozici, mnohdy i víc. Jeho nároky na titul polského krále byly více než pochybné, svoji práci ale odváděly tuny stříbra, chrlené právě objeveným a neuvěřitelně bohatým ložiskem v Kutné Hoře. No a Eliška Rejčka? Byla přece dcerou posledního polského krále. Co na tom, že její otec již nežil, co na tom, že vládl jen formálně a většinou polské šlechty nebyl uznáván. Vše se hodilo. A tak se Eliška Rejčka stala po boku Václava II. českou a polskou královnou. I jméno si změnila. Rixa znělo příliš cizokrajně. Časem ji české prostředí začalo oslovovat Ryksa, Rychenza, nakonec Rejčka. A jméno Eliška? To si možná vybrala sama. Je přece krásné. A tehdy i dost populární. I Alžběta se jí někdy říkalo.

Spolu s královskou korunou získala i děti Václava z předchozího manželství. Děti stejně staré jako ona sama. A právě tady asi vznikl dramatický vztah mezi macechou Eliškou Rejčkou a její nevlastní dcerou stejného jména – Eliškou Přemyslovnou, o pouhé dva roky mladší než královna Rejčka.

Řevnivost mezi oběma Eliškami časem dosáhla takové míry, že romantická česká historiografie v 19. století začala používat termín „válka dvou Elišek“. Jistě, šlo v ní hlavně o moc, bohatství, prestiž, dominantní postavení v českém království. Ale nemůžu se ubránit přesvědčení, že možná stěžejní roli zde hrála fundamentální, iracionální ženská nenávist, nám mužům často tak nepochopitelná.

Bylo Elišce Rejšce sedmnáct let, když ovdověla poprvé. Stáhla se ze scény, se svou malou dcerkou Anežkou se usadila v Hradci Králové, jednom ze svých několika věnných měst.

Pomohla pak na český trůn Habsburkům, což ji čeští kronikáři a historikové nikdy neodpustili, provdala se za dalšího českého krále Rudolfa Habsburského. Ten ji ovšem za půl roku při obléhání Horažďovic nedůstojně umřel na úplavici. V devatenácti podruhé vdovou.

Stáhla se stranou Eliška Rejčka, do dalších bojů o českou korunu už nezasahovala. Začala zvelebovat svá města, stavět kostely, kláštery, budovat špitály, podporovat umělce, věnovala se charitě. Byla krásná, prý velmi inteligentní, prozíravá. Laskavá, milosrdná. Kunsthistorici by mohli vyprávět o zvláštním, tzv. „polském“ slohu Eliščiných kostelů, stavby z režných cihel bez omítky.

Nakonec zřejmě našla svoji životní lásku a štěstí. Většinu svých měst prodala a odstěhovala se do Brna za mocným moravským šlechticem Jindřichem z Lipé. V Brně vybudovali sekundární královský dvůr, co do lesku, prestiže a vlivu srovnatelný s Prahou. Českým králem se tehdy stal Jan Lucemburský, ale to ještě zdaleka nebyl ten monumentální hrdina od Kresčaku. Mladý a nezkušený klouček, ustrašený a nejistý v cizí zemi, držený zkrátka českou šlechtou a peskovaný a dirigovaný svojí starší a asi chorobně ambiciózní manželkou – ano, máte pravdu, Eliškou Přemyslovnou. Ta, sama asi frustrovaná ze svého manželství jen těžce nesla pomyšlení na štěstí a úspěchy své sokyně v Brně a štvala krále Jana proti brněnskému dvoru, proti Elišce Rejčce a Jindřichovi z Lipé. Dokonce tak, že král Jan nechal Jindřicha z Lipé bez důvodu a soudu zatknout a uvěznit. To ovšem česká a moravská šlechta vyskočila jak vosou bodnutá a král musel Jindřicha rychle propustit a omluvit se mu. Nedosti toho, adolescentní král v Jindřichovi z Lipé našel mu tak chybějící chlapský vzor a s tímto zkušeným politikem, válečníkem a charismatickým mužem se spřátelil, pak i s Eliškou Rejčkou, na které prý mohl oči nechat. Eliška Přemyslovna prskala jak křeček.

Neměla dlouho dobré jméno u historiků Eliška Rejčka. Vždy byla v české zemi cizinkou, Polkou. Provdala se za Habsburka, pomohla mu k české koruně. Soupeřila s Eliškou Přemyslovnou, a to byla přece matka Karla IV., Otce vlasti. Žila s Jindřichem z Lipé, aniž by se za něj provdala, poběhlice jedna… Mnichové ze Zbraslavského kláštera, oficiální kronikáři českého království té doby ji nemohli ani vystát. Tvrdošíjně a tendenčně hájili zájmy (a pak i památku) přemyslovského rodu a tedy Elišku Přemyslovnu měli div, že ne za novou patronku království. O to víc ohně a síry dštili na Elišku Rejčku.

Mnoho z těchto antipatií se objevilo i v dílech moderních historiků.

Byly šťastné roky strávené v Brně, po boku nekorunovaného českého krále Jindřicha z Lipé. Pro mnohé byl jejich vztah šokující. A nejen proto, že spolu žili nesezdáni. Neobvyklá na středověké poměry byla zejména láskyplnost vztahu. Jindřich z Lipé a Eliška Rejčka se měli opravdu rádi a netajili se tím.

Bazilika na Starém Brně je nejkrásnější památkou na královnu Elišku. Nechala ji zde postavit spolu s dalšími církevními a charitativními stavbami po celém Brně.

Roku 1329 štěstí skončilo. Jindřich z Lipé zemřel. Žalem zlomená Eliška budila soucit dokonce i u zbraslavských kronikářů, kteří ve své kronice zde na chvíli upustili od Ostrého protirejčkovského trendu a psali zde snad s jistou úctou: „Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučiti jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení…“

Šest let ještě Eliška žila v samotě a tichu kláštera na Starém Brně, šest let prý denně navštěvovala hrob Jindřicha z Lipé. Zemřela zde roku 1335 ve věku 47 let a byla pochována pod podlahu baziliky přesně v křížení hlavní a postranní lodi. Vedle svého milovaného Jindřicha. Mezi dlažbou baziliky dodnes uvidíte jednu zvláštní dlaždici. Je přesně v křížení hlavní a postranní lodi. Je na ni jediné písmeno. Písmeno „E“ ozdobené korunkou.

Když bylo mé dceři Elišce pět let, vydali jsme se spolu do Brna. Po stopách Elišky Rejčky jsem tu výpravu tehdy nazval. Viděli jsme všechna místa, s královnou Eliškou spojená. Na Špilberku jsme vyhodili do větru tři praporky a pozorovali, kam je vítr odnese. A přemýšleli, kam asi poletí ten třetí, ten ztracený…

V bazilice na Starém Brně jsme chvilku tiše postáli přesně v křížení hlavní a postranní lodi. Na místě, kde pod zemí královna Eliška už sedm set let odpočívá. Jenom místu s hrobem Jindřicha z Lipé jsem se ostentativně vyhnul. Přece jen, byl to můj úspěšnější sok v lásce. I když před sedmi sty lety…

Ta zpráva se ke mně donesla náhodou. Nad Trutnovem postavili na kopci sochu Elišky Rejčky. Pokud je mi známo, jediná Eliščina socha u nás. Pochopitelně jsem vyrazil k Trutnovu, jak jen to bylo možné.

Stachelberg. Místo známé spíše milovníkům moderní historie. Stojí zde jedna z největších tvrzí tzv. „betonové hranice“, opevnění, budované proti nebezpečí německé invaze v letech před druhou světovou válkou. Jindy by mě to velice zajímalo. Dnes mám ovšem jiný cíl.

Najít sochu nebylo nikterak obtížné. Na cestě k tvrzi. Asi 500 metrů od parkoviště. Na první pohled spatříte Rozhlednu. A na ten pohled druhý, na betonové podestě u paty Rozhledny sochu královny Elišky Rejčky.

Dřevěná socha mé královny Elišky byla v roce 2015 vyřezána z dubového kmene. Je krásná. Symbolicky stojí na pomezi české a polské země a u nohou má dva erby, jeden s českým lvem, druhý s polskou orlicí. Pohled upřený do Libavského sedla, zvaného též Královské. Odděluje totiž země české od Polska

Posadil jsem se na travnatou mez vedle sochy. Buď zdráva, má královno, nejkrásnější z žen. V čase jsme se sice trochu minuli, tak se tady potkáváme alespoň v prostoru.